Jak nám Hugo zkazil hrátky
Večer je teplý, líný a tak trochu slibný. Okno v ložnici je pootevřené a dovnitř proudí vůně letní noci, smíchaná s tlumeným šumem města. Na posteli sedí Klára, vlasy rozpuštěné přes ramena, a pozoruje Petra, který se snaží otevřít láhev vína. Vypadá u toho soustředěně, skoro slavnostně, jako by šlo o malý rituál.
„Víš, že tohle je jen obyčejný šroubovací uzávěr?“ poznamená Klára pobaveně. Petr se zarazí, chvíli na lahev hledí, pak se rozesměje a bez velké ceremonie víno otevře. Nalije dvě sklenky, jednu jí podá a posadí se vedle ní. Sklenice o sebe tiše cinknou. Pod postelí se cosi pohne. Malý jezevčík Hugo vystrčí čumák. Jeho tmavé oči se podezřívavě rozhlížejí po místnosti. Tenhle večer se mu ani trochu nezdá. Lidé jsou příliš blízko u sebe. Příliš se smějí. A hlavně si ho vůbec nevšímají. To je podezřelé.
Na posteli se mezitím atmosféra pomalu mění. Víno je lehké, rozhovor ještě lehčí. Petr Kláře odhrne pramen vlasů z tváře a na okamžik se zastaví, jako by si chtěl ten moment zapamatovat. Pak se k ní nakloní. Polibek je pomalý a měkký. Hugo okamžitě vysune hlavu víc. Jeho uši se napřímí. Na posteli se něco děje. Klára se lehce pohne, když jí Petr přejede prstníma po zádech. „Ty máš dneska nějakou náladu,“ zašeptá. „Mám,“ odpoví Petr a tváří se přitom nevinně. Pod postelí se ozve tiché zavrčení.
Hugo vyleze ven. Pomalu, důstojně, s výrazem psa, který má pocit, že musí situaci kontrolovat. Postaví se vedle postele a upřeně sleduje dění. Na posteli si ho zatím nikdo nevšimne.
Petr Kláru stáhne blíž k sobě a ona mu přejede rukou po krku. Polibky jsou teď rychlejší, smích se mísí s tlumeným šepotem. Hugo to vnímá. Tohle je okamžik, kdy se musí zasáhnout.
Bez varování vyskočí na postel.
Jezevčíci nejsou známí elegantními skoky, takže jeho přistání připomíná spíš malý chlupatý projektil. Petr s Klárou se polekaně odtrhnou. „Hugo!“ vyhrkne Klára. Pes stojí mezi nimi. Hrudník vypnutý, ocas napůl vztyčený. Vypadá, jako by právě zachránil svět. Petr si povzdechne. „To je dobrý. My jsme si jen povídali.“ Hugo nevěří ani slovo. Klára ho pohladí, ale sotva se znovu přiblíží k Petrovi, pes se vklíní mezi ně. Doslova. Protlačí se doprostřed, otočí se třikrát dokola a spokojeně se rozvalí. „To snad ne,“ zamumlá Petr. „On žárlí,“ zasměje se Klára.
Hugo všechno sleduje. Petr se po chvíli zkusí znovu naklonit ke Kláře. Velmi pomalu. Velmi nenápadně. Hugo okamžitě otevře obě oči. Ticho. Petr se zarazí. Pes zavrčí tak potichu, že to skoro zní jako vzdálené vrnění. „On tě hlídá,“ zašeptá Klára. „Já jsem tady host,“ brání se Petr.
„Podle něj ne.“ Hugo se najednou zvedne, přejde po posteli a posadí se přímo na Petrovu nohu. Nehnutě na něj zírá. Je to pohled malého, velmi odhodlaného policisty. Petr se pokusí situaci zachránit. Natáhne ruku, chce psa pohladit. Hugo se nechá pohladit. Ale jen chvíli.
Pak se znovu otočí a opře se Kláře o břicho, jako by jí dělal živý štít.
Klára se už směje nahlas. „Promiň,“ říká mezi smíchem. „On si myslí, že jsi vetřelec.“ „Já jsem tvůj přítel.“ „Hugo to neví a vnímá to jinak.“ Petr si lehne na záda a zadívá se do stropu. „Takže máme konkurenci.“ Hugo spokojeně mlaskne a stočí se do klubíčka. Na pět vteřin nastane klid.
Pak Petr znovu zkusí obejmout Kláru. Hugo vystřelí jako pružina. Postaví mezi jejich obličeje tak nečekaně, že Petr málem narazí nosem do jeho čumáku.
„Dobře!“ vydechne Petr. „Dobře, vyhrál jsi.“ Hugo vítězoslavně zamává ocasem. Klára se skloní a dá Petrovi krátký polibek přes psí hlavu. Hugo okamžitě zakňučí. „Vidíš?“ směje se Klára. „On to fakt bere osobně.“ Petr chvíli přemýšlí. Pak udělá jedinou věc, která ho napadne. Natáhne ruku ke skříni, vytáhne malý balíček psích pamlsků a zatřese s ním. Hugo ztuhne. Jeho uši se otočí. Pamlsky. Je to zrada. Ale zároveň… pamlsky. Petr hodí jeden kousek ke dveřím.
Hugo zaváhá přesně dvě sekundy.
Pak vystřelí z postele a zmizí v chodbě. V ložnici zůstane ticho. Petr a Klára na sebe chvíli jen koukají. Pak se rozesmějí. „Myslíš, že máme tak deset sekund?“ zašeptá Petr. „Maximálně.“ Nakloní se k sobě právě ve chvíli, kdy se z chodby ozve rychlé klapání drápků po podlaze.
Hugo se vrací. A tentokrát běží ještě rychleji. Dveře se rozletí tak prudce, že se odrazí od zdi. Hugo přibrzdí smykem, který by mu mohl závidět nejeden závodník rallye, a s dramatickým výrazem skočí zpátky na postel. Znovu mezi ně. Samozřejmě.
Tentokrát si ani nedává práci s nějakým decentním vklíněním. Prostě se rozplácne napříč, jako živý most, který má jasný účel: oddělit dva podezřelé jedince. „On to pochopil,“ konstatuje Petr rezignovaně. „On to vždycky pochopí,“ přikývne Klára. Hugo funí. Je lehce zadýchaný, ale jeho výraz říká jediné: Situace je opět pod kontrolou. Petr si sedne a zadívá se na psa. „Dobře. Tak jinak.“ Natáhne se pro sklenku vína, napije se a pak velmi pomalu, demonstrativně obejme Kláru kolem ramen.
Hugo zvedne hlavu. Petr se usměje. „Teď nic nedělám,“ říká klidně. Hugo přemýšlí. Je to vidět.
Mozek pracuje. Situace není jasná. Neprobíhá žádný polibek. Žádné podezřelé pohyby. Jen… objímání. To je šedá zóna. Klára zadrží smích. Petr se ani nehne. Hugo si lehne. Vypadá to nadějně.
Petr se pomalu nakloní ke Kláře. Opravdu pomalu. Centimetr po centimetru. Hugo ho hlídá.
Petr se zastaví a potom pokračuje. Je to téměř operace na otevřeném srdci. Napětí by se dalo krájet.
Klára už sotva dýchá, jak se snaží nesmát. Petr je teď pár centimetrů od její tváře. A pak…
Hugo natáhne packu a položí ji Petrovi přímo na tvář. Ticho. Klára vyprskne smíchy.
Petr zůstane nehybně sedět s psí packou na nose. „On… mě právě zastavil?“ „Ano,“ hlesne Klára mezi záchvaty smíchu. Hugo otevře oči. Podívá se na Petra. A velmi pomalu pohne packou.
Jako by říkal: Ani o krok dál, kamaráde. Petr jemně sundá packu jeho obličeje a rozesměje se. „Dobře. Tak tohle už je osobní.“ Hugo se spokojeně stočí zpátky mezi ně.
Klára si lehne na bok, opře si hlavu o ruku a dívá se na ně oba. „Myslím, že dneska vyhrál.“
Petr si povzdechne, ale usmívá se. „Jo. Ale zítra koupím větší balení pamlsků.“ Hugo zpozorní.
Slovo „pamlsky“ nezůstane bez odezvy. Zvedne hlavu. Znovu ten pohled. Malý policista. Ale tentokrát s lehkým náznakem, že se nechá zkorumpovat.