Jak objevit nejhezčí mužskou krajinu aneb malé rakouské letní dobrodružství
Když jsem toho léta vyrážela do Rakouska, plán byl jasný: hory, jezera, trochu vína a hodně klidu. Chci si to užít sama. Po náročném jaru jsem si představovala, jak budu sedět na břehu alpského jezera, číst si knihu a maximálně flirtovat s číšníkem kvůli dezertu zdarma. Netušila jsem, že největší atrakce nebude ani Grossglockner, ani Mozartovy koule, ale jeden velmi pohledný cyklista s lýtky jako z katalogu.
Potkali jsme se hned první den u Wolfgangsee. Snažila jsem se elegantně vystoupit z paddleboardu, což se ale rázem změnilo v cosi mezi baletem a nouzovým přistáním. On stál na mole, opálený, s kolem opřeným o zábradlí, a smál se tím způsobem, který vás neurazí, ale zároveň vás donutí přemýšlet, jestli jste si náhodou nevybrala příliš malé plavky. „Brauchen Sie Hilfe?“ zeptal se. V tu chvíli jsem si byla jistá, že němčina je nejvíc sexy jazyk na světě, ačkoliv jsem s ní na střední docela bojovala a vítězila většinou naše třídní, která nás ji učila.
„Možná jen trochu morální podpory,“ odpověděla jsem česko-anglicko-německým mixem, zatímco jsem se snažila vytáhnout nohu z prkna bez účasti dalšího publika. Dali jsme se do řeči. Jmenoval se Lukas. Byl z Vídně, cestoval po Rakousku na kole, spal v penzionech a tvrdil, že nejlepší výhledy jsou vždycky ty, ke kterým si člověk sám vyšlápne, ne ty, které má rovnou z okna. Zjistili jsme, že bydlíme ve stejném penzionu jenom kousek od jezera. Náhoda? Osud? Nebo obojí dohromady? Nabídl mi, že mi druhý den ukáže krásnou výletní trasu nad ním. Souhlasila jsem, i když moje sportovní ambice končí obvykle chůzí k lednici, a to co jsem předvedla na jezeře byla zářná výjimka.
Druhý den jsme stoupali serpentinami nad jezero. Já funěla, on jel přede mnou a občas se ohlédl s tím lehce provokativním úsměvem. Vítr mi cuchal vlasy a já si říkala, že jestli mě tohle nezabije, tak už nic na světě. Když jsme konečně dorazili na vyhlídku, otevřel se před námi pohled na tyrkysovou hladinu, která se krásně leskla. Tak nějak plynule jsme přešli k tykání. „Vidíš? Námaha stojí za to,“ řekl a podal mi láhev vody. Naše prsty se dotkly. Hodně krátce, ale zároveň dost dlouho na to, aby mi tep vyskočil výš než nadmořská výška, ve které jsme se právě nacházeli.
Sedli jsme si do trávy. Já nezúčastněně předstírala, že obdivuji okolní krajinu, on se pro změnu tvářil, že studuje mapu. Určitě ji ale znal nazpaměť. Ve skutečnosti jsme oba studovali jeden druhého. Slunce hřálo, vzduch voněl trávou a dálkou bylo slyšet zvonění kravských zvonců. Romantičtější kulisa by se těžko hledala. „Cestuješ sama?“ zeptal se. „Ano. Zatím,“ odpověděla jsem a tím druhým slůvkem jsem sama sebe překvapila. Vyklouzlo ze mě tak nějak mimochodem. Asi jsem ho říct nechtěla. Nebo chtěla? Usmál se. Ten úsměv byl pomalý, sebevědomý a sliboval dobrodružství, která se nevejdou do turistických průvodců.
Celé výletní odpoledne jsem si povídali, smáli se, jako bychom se znali spoustu let. Uvědomovala jsem si, že to mezi námi pořádně jiskří. „Podívej, můžeme zpátky tudy,“ přisunul se ke mně, strčil mi před oči mapu, a přitom se jakoby náhodou dotknul mého boku. Slunce se už sklánělo, když jsme se vraceli dolů k vodě a pak cestou k našemu společnému ubytovacímu útočišti. „Pozval bych tě na večeři, ale pravda je, že nemám hlad. Nejradši bych snědl tebe,“ dodal, když mi galantně otevřel dveře a podíval se mě pohledem, který přímo svlékal. „Co kdybychom si na úvod dali u u mě trochu vína?“ Beze slov jsem kývla.
Mezitím se obloha zatáhla a začalo pršet. Jemně, ale vytrvale. No jo, jsme přece v horách, v Solné komoře a tak se může počasí měnit jako na apríla, i když už je červenec. Nám to ale nevadilo. Měl úplně stejný pokojík jako já s balkonem s výhledem na jezero. Sedli jsme si těsně vedle sebe, poslouchali bubnování kapek na okna a sdíleli jednu sklenku vína, protože druhá se záhadně rozbila při mém pokusu o „romantické aranžmá“. „Víš, že máš smích, který je prostě neodolatelný?“ řekl najednou. „To je kompliment?“ zeptala jsem se. „Veliký,“ odpověděl s úsměvem.
Podíval se na mě tak, že se svět zúžil na jeho oči a šumění deště. Cítila jsem, jak se mezi námi napíná něco neviditelného, ale velmi hmatatelného. Jeho ruka se opřela o opěradlo křesla za mými zády. Moje koleno se dotklo jeho. Ani jeden z nás se samozřejmě neodtáhl. Polibek přišel pomalu, skoro opatrně. Nejdřív lehký dotek rtů, jako by si chtěl ověřit, že je to skutečné. Pak další o něco jistější. A znovu a znovu. Víno a horský vzduch s příchutí deště, který k nám pronikal pootevřeným oknem, vytvořily směs, která chutnala po létě. Smála jsem se mezi polibky, protože mi to celé přišlo absurdně filmové.
„Tak tohle jsem v cestovním itineráři neměla,“ zašeptala jsem. „To nejlepší v životě se přece neplánuje,“ odpověděl se smíchem. V pokoji penzionu bylo útulno, dřevěné trámy voněly pryskyřicí a za oknem se míhala světla rozmazaná deštěm. Naše polibky byly čím dál odvážnější, ruce zvědavější a hravější. Přesunuli jsme se na postel. Smáli jsme se, když jsem se zamotala do deky, a on mě z ní vysvobozoval s výrazem hrdiny, který právě zachraňuje princeznu před textilní katastrofou. Každý dotek jeho těla byl objev. Moje kůže, která si ještě pamatovala paprsky odpoledního slunce, reagovala na jeho prsty citlivěji, než bych sama čekala. Hladil mě tak, jakoby se mě dotýkal jemnými peříčky. „Jsi hebká jako horská louka,“ poznamenal. Jeho dech na mém krku způsobil, že jsem málem zapomněla mluvit německy.
Za okny pořád jemně pršelo. Pronikal do mě jemně, ale zároveň naprosto sebejistě. Vzpomněla jsem si na odpoledne, kdy říkal, že by mě nejraději snědl. Měla jsem úplně stejný pocit, když jsem pak jazykem ochutnávala jeho majestátní kyj. Všechno bylo tak intenzivní, ale zároveň lehké, žádné dramatické sliby, jenom přítomný okamžik, který se rozléval sladce, svěže a čerstvě jako horský med, který vytékal z mojí jeskyňky poté, co ji náležitě poškádlil. Dopřávala jsem si ho plnými doušky. Ráno jsme se probudili do jasného dne. Leželi jsme vedle sebe a smáli se tomu, že jsme se v noci přetahovali o peřinu. Já urvala větší kus. Vypadal rozcuchaně a spokojeně. Já pravděpodobně jako někdo, kdo objevil nový sport jménem „alpská akrobacie“.
„Dneska pojedeme na jih?“ zeptal se. „Jestli to znamená další výhledy a možná i další… neplánované zastávky v cestovním itineráři, tak ano,“ kývla jsem. Koupali jsme se v ledovém jezeře, kde jsem ječela víc než rackové. Sbalili jsme se. Zastavili jsme se na horské chatě, kde jsme společně ukusovali z jednoho kousku štrůdlu. Každou noc jsme někde vzájemně objevovali ta nejtajnější krajinná zákoutí svého těla. „Žádné Alpy. Nejkrásnější hory na světě jsou tvoje ňadra,“ prohlásil poté co je prozkoumal tak důkladně, až mi bradavky ztuhly jako kámen. „Zdolat takové skalní vrcholy nedokáže každý. To se musí umět,“ oplatila jsem mu s úsměvem.
Věděla jsem, že tohle léto nebude trvat věčně. Cestování má zvláštní kouzlo, dovolí vám být odvážnější, otevřenější, prostě trochu jiní než doma. V Rakousku jsem nebyla ta, která jako doma plánuje každý detail. Byla jsem ženská, která se směje na mole, šplhá do kopců a za deště objevuje žhavé detaily mužského těla. Když jsme se po týdnu cestování loučili na nádraží ve Vídni, držel mě za ruce o něco déle, než by bylo nutné. Lidé kolem nás spěchali, vlaky přijížděly a odjížděly, ale my stáli v malé tiché bublině. „Příště přijedu já za to tebou,“ řekl. „Příště si seženu větší peřinu,“ odpověděla jsem. Políbil mě naposledy, pomalu jazykem kroužil v mých ústech. S chutí, jako by chtěl uzavřít kapitolu, ale ne celou knihu. Když jsem seděla ve vlaku směrem domů na Prahu, celou cestu jsem cítila vůni jeho kůže.